Sumako Koseki - butó

22. května 2009 v 14:50

butó


Butó vzniklo v šedesátých letech 20. století v Japonsku jako undergroundový žánr vystupující proti tehdy převládajícímu racionálnímu a formalistickému scénickému projevu. Zakladatelům butó (Hijikata, Ono, Kasai) šlo o osvobození těla a návrat k vlastním (japonským) tradicím. Obrátili se k prapodstatě tanečního představení, které bylo v dřívejších dobách mj. formou komunikace s dušemi zemřelých. (Ti, jež odešli před námi, nám zde zanechali svou sílu - Tatsumi Hijikata). S butó tak souzní starořecká "kolektivní katarze", jejich Nietzschem opěvované dionýsovské slavnosti a pozdější Artaudovy divadelní experimenty. Vznešené a znechucující. Mikrokosmos a makrokosmos. Atomizace, rozklad, zánik, metamorfóza a zrození.
V japonštině se slovo "bu-tó" skládá ze dvou znaků. První znamená tančit nebo horizontálně se vznášet, druhý dupat, šlapat, být zakořeněn.
Butó nepracuje s předem danou formou pohybu jako klasický balet či moderní tanec. Jde o zcela individuální, jedinečný projev. Každý interpret se tudíž dopracuje k vlastnímu pojetí. Butó je proto možné označit za soustavné úsilí o hledání vlastního výrazu a podstaty tanečního projevu.

sumako koseki


Sumako Koseki studovala tradiční japonská umění. Jejími učiteli byli Tadashi Suzuki (techniky nó, kabuki v soudobém kontextu) a Isso Miura (butó). Poté spolupracovala s četnými evropskými umělci (Grotowski, Barba, P. Leotard, P. Adrien ad.). V roce 1980 založila ve Francii vlastní taneční skupinu. Její styl vychází z butó i starších japonských divadelních a bojových umění. Důležitou je též japonská technika pracující s energií (ki). Sumako často označuje butó "tancem na hraně". Nikoliv intelekt, nýbrž paměť těla, které ožívá archetypálními vzpomínkami zakódovanými v lidské DNA. Výraz a pohyb odosobněného interpreta ovládnou nejrozmanitější bytosti a stavy. Bezprostředně a nečekaně se lehký a plynulý pohyb mění v chaos, prudkost a křečovitost, moc v bezmoc, lidskost v animálnost ... Představení Sumako jsou založena na důmyslné práci se světlem a využívání světelných efektů. Sumako Koseki umělecky a pedagogicky působí v Japonsku a v Evropě. Do Česka přijíždí pravidelně od roku 2002. Pražské workshopy a mimopražské letní dílny zde pořádaly a pořádají S.E.S.T.A, Shiatsu centrum Vlčí Mák a Pramení o.p.s.

Sumako označuje svá představení v duchu tradičního pojetí divadla za "lidová". Jejich výstavba není hermetická a konceptuální. Záměrem je bezprostředně oslovit "intelektuálně nepřipraveného" diváka, a to na bázi okamžitosti emocí a bezprostředního úžasu, s jakým dítě vnímá květiny na louce, mořské vlny, cirkusové či iluzionistické představení. Sumako jde o odkrývání našich kořenů, archetypálních vzpomínek a kolektivní paměti. "Realitu snů" tak oživují vznešené a groteskní bytosti, s nimž se setkáme v jejích představeních. Sumako se rozhodně ohrazuje proti západnímu stereotypu označování butó jako "tance temnoty". Nakolik butó pracuje s lidským podvědomím, odkrývá zároveň světlo, lidskost a sílu lidské kolektivní paměti.

Žena bez tváře


Sólové představení Žena bez tváře, které vzniklo v Avignonu v březnu 2007 a bylo posléze reprízováno v Praze (Duncan Centre) a Řecku, není vyprávěním. Jsou to fragmenty rozmanitých vidin, které se surrealisticky objevují a mizí. Je to "kouzelná skříňka" našich vzpomínek, tužeb, snů, nočních můr, vzdálených děsů. Původní francouzský název "Žena sto tváří" je slovní hříčkou, neboť ho rovněž lze přeložit jako "Žena bez tváře". Postava, jejíž vyprázdněná, anonymní bytost jako médium oslovuje stovky obyvatel našeho podvědomí. Žena v bílém, s vyumělkovaným, trpným výrazem se transformuje v maskulinní stvořen podobající se podivně deformovanému bezdomovci. Z toho se posléze stává ohnivě zbarvená žena se dvěma tvářemi, nabývající pak četných dalších podob.

... náměsíčná, šílená, bezvěká, jež nás vyzývá nazřít do jiného světa
(Le Mond, 2000)

... téměř nesnesitelná tvář krásy beznaděje
(La Marseillaise, 2005)